Jana se toho večera vrátila domů pozdě poté, co zůstala s kamarádkami v restauraci příliš dlouho. Na chodbě málem zakopla o Nikolajovu velkou cestovní tašku.
„Skvělé,“ pomyslela si podrážděně. „Nechal ji přímo uprostřed chodby. Co kdybych spadla?“
Pak si všimla, že taška je sbalená.
„Určitě zase odjíždí pracovně,“ pomyslela si. „Ale proč tak velká taška? Jede snad pryč na dlouho?“
Přesto se rozhodla, že na tom vlastně nezáleží. V poslední době ji Nikolajova jednoduchost začínala vyčerpávat.
S touto myšlenkou šla Jana spát. Nikolaj už spal.
Druhý den ráno ji vzbudil.
Pro většinu lidí už bylo pozdní dopoledne — hodiny ukazovaly deset. Ale pro Janu to pořád působilo příliš brzy.
„Vstávej, ospalče,“ řekl Nikolaj klidně. „Mám pro tebe dobrou zprávu.“
Jana neochotně vstala z postele, oblékla si župan, nalila si kávu a posadila se ke stolu.
Nikolaj vypadal nezvykle klidně.
„Má drahá,“ řekl, „rozhodl jsem se osvobodit tě od své přítomnosti. Už nebudeš muset trpět vařením, praním ani uklízením kvůli mně. To všechno je teď minulost.“
Jana na něj zmateně pohlédla.
„O čem to mluvíš?“
„Náhodou jsem slyšel, co jsi říkala svým kamarádkám,“ odpověděl. „Jak jsi unavená z domácích prací. No, teď už nebudeš muset vařit svoje slavné jídlo — slepené makarony se sýrem — ani kupovat mražené pelmeně a párky.“
Jana najednou znervózněla.
„Tak jsem to nemyslela. Špatně jsi mě pochopil.“
Nikolaj se hořce usmál.
„Žijeme spolu už tři roky. Ani jsme náš vztah neudělali oficiálním. A po celou tu dobu jsi se mnou byla skoro pořád nespokojená.“
Na chvíli se odmlčel.
„Nemám prestižní práci jako manželé tvých kamarádek. Stydíš se se mnou ukazovat, protože jsem jen dělník. Pamatuješ si, co jsi řekla? Že jsme na různých úrovních.“
Jana mlčela.
„Měla jsi pravdu,“ pokračoval. „Nemůžu soutěžit se životem, o kterém sníš. Pro tebe jsem nikdy nebyl partner. Byl jsem jen schůdek k něčemu lepšímu.“
Zamračila se.
„Takže mě opouštíš? Přemýšlel jsi vůbec o tom, jak budu žít?“
„Zaplatil jsem nájem na dalších šest měsíců,“ řekl Nikolaj. „Nevyhazují tě. Můžeš tu zůstat. Možná si dokonce najdeš práci.“
Pozorně se na ni podíval.
„I když vím, co si myslíš — práce je ztráta času, platy jsou příliš nízké a trávit celý den v zaměstnání je nesnesitelné. Koneckonců, kdo by se staral o tenhle jednopokojový byt? Kdo by vařil slepené těstoviny? Kdo by pral? Tak těžký život, že?“
Jana sklopila oči.
„A peníze?“ zeptala se tiše. „Necháš mi něco, aspoň na nějakou dobu?“
„Poradíš si,“ řekl. „Vždycky jsi říkala, že máš milion nápadů. Zkus uskutečnit aspoň jeden z nich. Nebo požádej rodiče. Vždycky jsi tvrdila, že by tě podpořili, kdyby bylo těžko.“
Potom zavrtěl hlavou.
„Ale já tomu nikdy nevěřil. Mají ještě dvě mladší dcery a víckrát si ode mě půjčili peníze. Jak sama víš, nikdy je nevrátili.“
Jana zůstala zticha.
„Můžeš prodat šperky, které jsem ti daroval,“ dodal Nikolaj. „Máš jich dost. A také oblečení — to, které si tvoje sestry ještě nerozebraly.“
„Jak jsi malicherný,“ zašeptala.
„Ne,“ řekl klidně. „Nejsem malicherný. Jen jsem konečně pochopil pravdu.“
Podíval se jí přímo do očí.
„Je mi dvaatřicet. Chci rodinu. Chci skutečný domov. Už mě nebaví žít v nájmu. Ale s tvými nekonečnými požadavky bychom nikdy nic nevybudovali. Vydělávám dobře, lépe než kdokoli v mé partě, a přesto utratíme všechno. Tobě nikdy nic nestačí. Stydíš se jezdit na dovolenou do Turecka, protože tvoje kamarádky jezdí do Španělska a na Kanárské ostrovy. Možná problém není v dovolených. Možná je problém v tvých kamarádkách.“
Jana neměla odpověď.
„Teď jsi volná,“ řekl Nikolaj. „Už ti nebudu stát v cestě za krásným životem, o kterém sníš. Jsi atraktivní, dobře oblečená a upravená. Jen do toho. Dobývej nové vrcholy. Nebo nové muže — jak chceš.“
A přesně v tu chvíli mu zazvonil telefon.
👇 Pokračování je v prvním komentáři👇
A přesně v tu chvíli mu zazvonil telefon.
Nikolaj se podíval na displej, na sekundu zaváhal a pak hovor přijal.
„Ano, poslouchám… Dnes? V poledne? Ano, budu tam.“
Janiny oči se zúžily.
„Kdo to byl?“
„Notář,“ řekl prostě a strčil telefon do kapsy.
„Notář?“ zopakovala. „Jaký notář?“
Nikolaj přešel do chodby a zvedl svou cestovní tašku.
„Ten, který vyřizuje dokumenty k mému bytu.“
Poprvé toho rána Jana skutečně ztuhla.
„K tvému bytu?“
Přikývl.
„Šetřil jsem na něj skoro šest let. Před tebou, během tebe i navzdory tobě. Neřekl jsem ti to, protože pokaždé, když jsem se zmínil o šetření peněz, smála ses. Říkala jsi, že jen ubožáci počítají mince.“
Jana pomalu vstala.
„Takže celou tu dobu jsi měl peníze?“
„Ne,“ řekl Nikolaj. „Měl jsem disciplínu. V tom je rozdíl.“
Otevřela ústa, ale nevyšlo z nich ani slovo.
Pokračoval klidně.
„Je malý. Nic luxusního. Žádné mramorové podlahy. Žádný designový nábytek. Jen dva pokoje, balkon a dost ticha na to, abych slyšel vlastní myšlenky. Ale je můj.“
Janina tvář se změnila. Nejdřív zmizel vztek. Potom pýcha. To, co zůstalo, vypadalo skoro jako strach.
„Nikolaji… počkej. Můžeme si promluvit. Možná jsem se mýlila. Možná jsem toho včera řekla příliš.“
Podíval se na ni smutně.
„Včera jsi neřekla nic, co bys mi už roky neukazovala.“
Přistoupila blíž.
„Můžu se změnit.“
„Možná,“ řekl. „Ale ne kvůli mně. Pokud se změníš jen proto, že odcházím, pak to není láska. Je to panika.“
Ta slova zasáhla silněji než jakákoli urážka.
Poprvé Jana viděla muže, kterému se posmívala jako „obyčejnému“, stát před sebou jako někoho, koho nikdy doopravdy neznala: trpělivého, silného, unaveného a konečně svobodného.
U dveří se Nikolaj zastavil.
„Nájem jsem zaplatil. Účty jsou pokryté na jeden měsíc. Potom si svůj krásný život budeš muset vybudovat sama.“
Pak otevřel dveře.
Jana za ním neutekla. Jen stála uprostřed bytu, obklopená drahými šaty, neotevřenou kosmetikou a tichem, kterému nikdy předtím nevěnovala pozornost.
Celé roky věřila, že Nikolaj je ten, kdo ji brzdí.
Teprve poté, co odešel, pochopila pravdu.
Byl jedinou věcí, která držela její život pohromadě.
